Opilcova odysea
S děravou čepicí
na svojí hlavě
ponurou ulicí,
když půlnoc právě
zvon hlasitý oznamuje
tam na věži kostela,
kol kterého poletuje
noční ptáče zvesela,
divně se trmácím –
hůř nežli po ránu.
Pořád se kymácím
ze strany na stranu.
Asi jsem pil
přímo přehnaně.
Už abych byl
doma ve vaně
a cákal si na tělo
onu vodu svěží,
které se mi zachtělo
ve chvíli, kdy stěží
tu proklatou putyku
opojen jsem opouštěl.
To se mi na hrudníku
zlatý řetěz ještě skvěl.
Teď už ale jinde září,
neboť jsem ho ztratil.
Kdybych aspoň s celou tváří
domů se zas vrátil!
Neměli mi ten rum
znovu a znovu líti.
Kéž najdu svůj dům!
Mně už se z toho pití
přeludy počaly jevit
a nevím, která bije –
tak dopadne prevít,
jenž lihoviny pije.
Komu není rady,
tomu pomoc nelze dát.
Bojím se, že tady
budu se tak potloukat
asi až do doby ranní.
Kde jenom jsem, u všech hromů?
Ještě věru nevím ani,
zdali vůbec trefím domů.
Doleva, či doprava?
Kam mám svoje kroky vést?
Z alkoholu otrava
začíná mi hlavu plést.
Řekl bych, že patrně
brzo už se zřítím.
Kdo neumí šetrně
nakládati s pitím,
může tamhle za plotem
rovnou hrob si hloubit –
tvrdé pití s životem
nemůže se snoubit.
Daleko jít nemohu,
nohy už mi sotva stačí.
Pozoruji oblohu,
kterou brázdí parta ptačí,
jež si tiše hvízdá.
To se hejno dobrodruhů
do vlastního hnízda
vrací možná z cizích luhů.
Tak bych se chtěl domů vrátit –
stejně jak ti ptáci.
S alkoholem kamarádit
se však nevyplácí.
Pochybil jsem velice,
že jsem nedal vale
zkázonosné putyce
a zůstal jsem v sále,
kam ti lotři nosili
alkoholu moře.
Radost měl jsem jen chvíli,
potom přišla hoře.
Vypadám sotva zdravě,
už jsem zcela hotový.
Tu káceje se v trávě,
jakémusi tvorovi
věnuji svou pozornost.
Kdo to může být?
Že by hmyzí host?
Chtěl bych za ním jít
tam do zelené trávy.
On však je mým hostem,
jenž jako letec pravý,
míře ke sladkostem,
jež nosím v kapse,
letí si směle
a ani nezeptá se,
zda o ty skvělé
cukrárenské milodary
podělím se s ním.
Ony jsou pro brundibáry
mlsem přímo senzačním,
pro nás, lidi, ovšem též,
a tak když hmyz letí na ně,
já mu pravím: „Jinam běž!“
Přál bych si ho do své dlaně
skálopevně sevříti,
jenže tenhle dareba
rozhodně se nechytí –
snažiti se netřeba.
Zatímco já vrávorám,
hmyz si hbitě vzduchem pluje
a k mým starým bačkorám
stále víc se přibližuje.
I ke kapse už se blíží,
slídě po těch sladkostech,
což mě ovšem velmi tíží
na srdci i na kostech.
A už kapsu řádně dře mi,
má ruka ho těžko chytí.
Zatímco já klesám k zemi,
on se pěkně sladkým sytí.
Na dobroty sladké
zálusk měl jsem nemalý,
bohužel však vratké
bývá štěstí ožraly.
Hmyz nade mnou vítězí,
já už nemám sil –
důvod jinde nevězí
než v tom, že jsem pil.
...
S děravou čepicí
na svojí hlavě
ponurou ulicí,
když zvon mi právě
sedmou ranní oznamuje
tam na věži kostela,
kol kterého poletuje
ranní ptáče zvesela,
stále se trmácím –
skoro jako o půlnoci.
Děsně se kymácím,
jako bych byl po nemoci,
leč náhle se prohání
mojí hlavou pocit,
že z opice brutální
docela jsem procit.
A není to vlastně toliko
pocit, alebrž holý fakt.
Už ne na rum – radši na mlíko
budu si od teď navykat.
Střízliv jsem – a řádný
občan bude ze mě nyní.
Ten alkohol zrádný
nikdy víc mě nepošpiní.