Až mě chytíš, myslivečku,
ze samého štěstí
vypiješ hned piva bečku.
Jenže já kol klestí
před tvou puškou prchám.
Nedám přece život drahý
mysliveckým mrchám.
Utíkám před těmi vrahy
neprostupným houštím.
Píchnuv se o osten v mlází,
trochu barvy pouštím,
avšak to mě nerozhází.
Rozhodně je věc jasná,
že nemohu ztrácet čas,
sic pro světla překrásná
moje zhasne světa jas –
a potom na talíři
bezcitného hajného,
který na mě zamíří,
zaskví se jen pro něho,
jakož i pro ženu jeho
a snad též pro jejich děti,
jež těší se na tátu svého,
když k nim domů z lovu letí,
moje maso skvělé chuti,
obklopené oblohou –
ta myšlenka běhy nutí,
by pádily, seč mohou.
Všichni už to vzdali.
Jenom jeden dychtivec
stále za mnou valí –
neúnavný myslivec.
A já dále upaluji
před myslivcem nevraživým.
Čerta na zeď nemaluji,
vždyť chci ještě zůstat živým.
Chytíš-li mě, myslivečku,
za mým mladým žitím
uděláš tak jasně tečku.
Jenže já se řítím,
kam mě moje světla vedou –
klidně třeba skrze trní.
Moje běhy přímo jedou,
až mi z toho v hlavě brní.
Nyní zdá se, že už snad
nikdo není za zády.
Běhu mohu zanechat.
Rozhlédnu se teď tady,
kde bych jenom mohl směle
uložit se k oddechu.
Louka pohostí mě vřele –
bude tam jak v pelechu.
Oddychnu si na louce,
jež vyhlíží liduprázdně.
Tu najednou derou se
lkavé zvuky celkem rázně
v moje dlouhé slechy.
Tak dozadu otáčím se
a vidím, že vzdechy
pocházejí od myslivce,
který za mnou letěl,
potom ale klopýtl,
načež na zem sletěl,
tudíž mě už nechytl.